Hlava v historii / Historie v hlavě – dějepisná soutěž

Náměty pro 1. kolo – každý si vybere 3 náměty, které doma písemně zpracuje a odevzdá do 2. listopadu

V jednom z německých časopisů se zachoval popis pravděpodobně prvního dvoudenního lyžařského výletu přes hřebeny Krkonoš. Pokus se na základě tohoto článku (níže přeložený do češtiny) srovnat uvedenou trasu se současnými turistickými (značenými) cestami a popiš místa (chaty a boudy), která i dnes slouží lyžařům.

Letos uplyne 100 let od smrti hraběte Jana Nepomuka Františka Harracha, jenž se řadí jak k významným podnikatelům 19. století, tak k velkým milovníkům Krkonoš. Kde všude zanechal stopy svého působení?

Vrchlabí patří již po několik století k řemeslně a průmyslově rozvinutým městům. Pokus se srovnat současný stav obchodu a řemesel ve Vrchlabí se situací popsanou Tereziánským katastrem poloviny 18. století. Jaká řemesla tehdy převažovala? Jaká dnes ve Vrchlabí chybí? A rozumíme vůbec dnes všem tehdejším řemeslům?

Vydáme se na návštěvu věcí, které již dosloužily, ale přesto je jejich majitelé nevyhodili. Protože každá věc má hodnotu sama o sobě. V muzeích by Vám o tom mohli vyprávět. Úkol je snadný: navštiv některé z muzeí v našem kraji (Vrchlabí, Jilemnice, Paseky, Vysoké…), popiš stručně obsah expozice a vyber si jeden exponát (předmět, nástroj, výrobek, umělecké dílo) a napiš o něm něco víc. A nezapomeň na obrázky.

Fotografie zachycují nejen objekty (domy, postavy, krajinu), ale také atmosféru místa, ruch a shon nebo poklid. Najdi nějakou historickou (alespoň 50 let starou) fotografii Vrchlabí a podívej se na vyobrazené místo dnes. Co a jak se tam změnilo, co tam (a proč) zůstalo a možná taky kým asi byli lidé zachycení na fotografii…

Morový sloup na nám. Míru (za námět úkolu děkujeme kolegyni Marcele Vávrové)

Vedle kostela sv. Vavřince stojí morový sloup. Nedávno byl opraven, ale něco mu chybí: možná malá tabulka s několika údaji. Kdy, proč a kým byl postaven, jak je vlastně vysoký, z jakého materiálu a třeba se Ti podaří zjistit i nějakou drobnost k jeho historii.

Název slavného houslového koncertu jsme si vypůjčili pro čtenářský úkol – najít v regionální (místní, krajové, podkrkonošské…) literatuře 4 zajímavé pasáže, popisující život v našem kraji na jaře, v létě, na podzim a v zimě, a to jak o svátcích i ve všední, pracovní, dny. A nezapomeňte, že dříve byli lidé zvyklí si také zpívat při každé příležitosti…

Na severní straně jednoho z domů v ulici Českých bratří je zbytek starého velkého nápisu. Dokážeš zjistit, co na něm bylo napsáno? A prozradí nám nápis něco o majiteli domu?

Staniční knihy Krkonoš (za inspiraci k úkolu děkujeme Aleši Sukovi)

Možná jedna z posledních letošních příležitostí k turistickému výletu: navštiv s rodiči nějakou boudu nebo krkonošský vrchol se staniční knihou, prolistuj ji a opiš několik zajímavých nebo netradičních zápisů.

Asi před sto lety bavilo lidi zobrazovat Krkonoše a zvláště Sněžku roku 2000. Podle těchto představ měla vést k jejímu úpatí železnice z Paříže a na vrchol by turisty dopravila vzducholoď. Dnes se tomu můžeme zasmát, ale kdo vlastně ví, jak to bude za sto let? Takže na závěr: fantazijní procházka budoucností našeho města (budovy, doprava…) s názornými ilustracemi aneb Kde všude budou za sto let přistávat vzducholodě.

První lyžařská túra po hřebenech Krkonoš

Bylo ráno 2. Dubna 1893 – neděle Velikonoční, kdy dle domluvy setkala se malá společnost vrchlabských pánů Adalberta Ehingera jr., Antona Erbena, Wilhelma Lischky, Karla Sirowatky a Heinricha Thera jr. Střetla se na vrchlabském náměstí u hotelu Zum Mohren, tradičním místě, aby podnikla první velkou krkonošskou túru.

Ještě panoval značný poklid v odcházející noci, když jsme s větrem v zádech jeden za druhým, s ruksaky, vyzbrojeni lyžemi a holemi vyrazili, s odbytím sedmé nacházejíce se již na tzv. Kamenné cestě, kde počali jsme stoupati. Panovalo divukrásné průzračné čerstvé jitro a vše těšilo se právě narozeným nádherným dnem, nejen lidé, nýbrž i ptactvo, jehož jasný zpěv rozezněl se krajinou jako modlitba. V prohloubeninách na kámen umrzlý sníh nedovolil nám lyže ještě lyže nasaditi k jízdě a tyto musely být námi neseny přes Strážné a Hříběcí boudy k boudám Lahrovým. Zde byly lyže obuty a vesele kráčelo se vpřed, neboť metrová vrstva sněhu od paprsků slunce natolik změkčena byla, že tvořila znamenitě sjízdnou dráhu.Sotva lze uvěřit jak jezdec díky kousku dřeva v srdci stromu rostlého jásati může, konečně že smí lyže na nohu připnouti a do vpředu se rozprostírajícího údolu zkušební jízdu podniknouti, vzrušený, nádherný, báječný je ten výkřik.

V zástupu pokračovalo se na Zadní Rennerovky, odkud vystoupali jsme hned na 1500 m vysokou Studniční horu a letěli jako šípy šikmo dolů k Obří boudě. Ach, jak skvělé to bylo! Na vzácné bílé ploše jsme se natáhli, každý sám s ruksakem nad hlavou prožívaje malý odpočinek. Oddychovali jsme krátkou chvíli ochutnávajíce koňak, kmínku, cherry, maso a chléb, které vezli jsme s sebou. A opět jede se dál po sněhobílé planině s holou Sněžkou vpředu. Zastavujeme a pan Sirowatka nás v rozličných pozicích fotografuje. Sjíždíme k Obří boudě, sundáváme lyže a vyrážíme k pěšímu výstupu na Sněžku. V pravé poledne dosahujeme rakouské boudy na vrcholku, zde se nám dostává od hospodáře pana Kirchslagera vydatného oběda včetně několika lahví vína. Nikdy nevěřil bych, že také v zimě dostane se tu vše v tak hojném výběru, zde na místě od ostatního světa odříznutého, a že je tu možno úspěšně živnost provozovati.   …

… zapsali jsme se do staniční knihy a sestoupili obvyklou cestou chvílemi po ledové krustě až k Obří boudě. Zde vypili jsme kávu a vyzbrojili se zas našimi věrnými „prkénky“. A jdeme dál po bílé pláni k Boudě prince Jindřicha, klopýtajíce o neproniknutelnou kleč, tu a tam se již ze sněhu vynořující. U zmíněné boudy malý oddech a jdeme vstříc Poledním kamenům a Malému Šišáku, odkud hned jako šipky spouštíme se ke Špindlerovce, která dosažena jest o páté hodině. Tady muselo stačit malé občerstvení z ruksaku s láhví vína a šlo se zas dál k Petrovce, našemu cíli pro dnešek. Sem dorážíme šťastni a mohu říci neunaveni o půl šesté.

V pondělí ráno v sedm hodin odebrali jsme se k snídani, poté vyšlehali jsme pomlázkou dámskou část personálu dle starého zvyku, za což vysloužili jsme si zdobená velikonoční vajíčka. V půl osmé byly přivázány lyže a uskutečněno několik zkušebních jízd neobyčejnou rychlostí dolů, neboť sníh ještě byl důkladně zmrzlý a nevhodný tedy k vydání se na další cestu. O půlhodinku později hotovil se ovšem jeden každý lyžař k jízdě, louče se s místem noclehu a lyže si důkladně připevniv. Jelo se vpřed úsekem špatné cesty přes kameny a kleč k patě Vysokého kola. Tedy vzhůru! Pěkným kusem práce bylo dobýt vrcholek tohoto kopce! Nahoře odměna v podobě vzrušující okružní jízdy do německé země. Po krátké pauze pokračuje se dále k boudě u Sněžných jam, kde naposledy se občerstvujeme, abychom poté bez přerušení vydrželi poslední velký úsek na Žalý.

Po hodinovém lenošení zvedli jsme se a lyže nazuli a svištíce sjížděli do muldy labského pramene, pak zase nahoru na Krkonoš, z jehož hřebene otevřel se nám nádherný výhled do rakouské krajiny a na řetěz krkonošský. Po dlouhé době spatříme konečně Mísečné boudy.

Jízda z temene Krkonoše sladkou jest odměnou za naše snažení. Sjíždíme jako s větrem o závod a zastavivše pijeme poslední kapku z našich lahví a jíme zbytky zásob z ruksaků. Poté co svlažili jsme vyprahlá hrdla, čekalo nás ještě dvě a půl hodiny jízdy, než dosáhli jsme konečného cíle. Jízda byla to namáhavá, nahoru a dolu skrz lesy a paseky, polední slunce místy rozmáčelo sníh, jinde zůstával povrch zmrzlý a tvrdý. Nepříznivé to vlivy značně ztížili další pouť. Stále častěji obracel se druh na druha, sháněje něco k pití či k snědku. Odpovědí mu bylo smutně odmítavé zavrtění hlavou. Široko daleko žádná bouda, žádný pramen – žádná živá voda, jen hlas tetřívka, nakonec bylo lze viděti i sníh jísti. Tu a tam usedli jsme jsme na ležící kmen či pařez, naplnili láhve trochou čistého sněhu a pokoušeli se pomocí tepla tělesného získat trochu vody, abychom alespoň nejpalčivější žízeň uhasili. Smekání je občas tak silné, že padáme a těžce se zvedáme, neboť hluboko se boříme a každý krok je velmi vyčerpávající. Bojuje se s námahou a vlastní vůlí, musíme ještě šestkrát nahoru a dolů, než konečně zříme věc Žalého. Z posledních sil zdoláváme ještě jednu výšinu a za jásotu a halekání jsme u cíle!

Byla to velká túra, kterou jsme podnikli kolosální námaha, kterou jsme naše schopnosti prověřili, abychom konečně zpoceni a promočeni ve 3 hodiny odpoledne otevřeli dveře restaurace na Žalém. Radostně nadechl se každý z nás a těšil se býti u konce. Opláchli jsme se, odstrojili a posilnili se jídlem a pitím. Po dvouapůlhodinovém odpočinku podnikli jsme nám už dobře známý sjezd, v této zimě zřejmě poslední. Jízda to byla nádherná a byla sladkou odměnou pro všechny. Za půl hodiny přijíždíme šťastně do ježčí uličky, zde nád nedostatek sněhu donutil sundati lyže. A o půl sedmé je již jeden každý v domovském hnízdě.

in Bartoš, Martin: Kapitoly z dějin turistiky a lyžování v Krkonoších do roku 1945, Ročenka SOA Trutnov, 2000, str. 125 – 128.

Tereziánský katastr – přehled řemeslníků usazených ve Vrchlabí k roku 1757

(Tehdy mělo Vrchlabí 252 domů, v nichž žilo asi 1500 obyvatel. Mezi nimi převažovali právě řemeslníci.

soupis podle Bartoš, Miroslav: Vrchlabí na dobových pohlednicích, str. 4.

Bartoš, Martin: Kapitoly z dějin turistiky a lyžování v Krkonoších do roku 1945, Ročenka SOA Trutnov, 2000

Aktuální seriál o krkonošských staničních knihách v časopise Krkonoše-Jizerské hory (autor Aleš Suk)